Deníček


Je pátek, plně pracovní a k tomu Velký pátek. Lidé si berou dovolené už v pátek, protože v pondělí je svátek. Tudíž pro hrstku (nebo většinu) pracujících volno a tak dovolená v pátek udělá krásný dlouhý víkend volna a relaxu. A tak kolega, který si chytře dovolenou vzal, nechal všechnu práci, která se samozřejmě nahromadila v ten nejnevhodnější čas, mně. Čekala mně cesta ještě do Kuřimi. Nebo Kuřima? Ozvěte se Kuřimáci a napište svůj názor k problematice skloňování města Kuřim. No nic, vratíme-li se zpět k práci, kterou jsem ještě při odchodu dodělával, můžu zde zanechat názor, že je opravdu dobré vědět v životě, na co se včas vysrat. Popřípadě to nechat na později.

Je před osmou hodinou, a Cihelna na Kuřimském nádraží již čeká s transparenty a mňoukáním příchod „severního moraváka“. Tedy, takový byl plán a sliby. Plané sliby, protože jsem se dočkal jen místečka u rozžhaveného radiátoru. Každopádně doufám v to, že transparenty jednou budou. Čas uletěl jak duha, nebo já jsem byl jak duha. To už přesně nevím, ale vím o tom, že jsem se ráno probudil sám obležení deky a z klece koukal králík. Problém byl ten, že králík byl živý a já měl spíš chuť, pominu-li jiné věci, na králíka na bůčku a se zelím. S domácími knedlíky, by byl určitě lahodný. Ovšem my nejsme žádní vrazi, a tak jsme snědli jen pár mrtvých vajíček slepiček. Zvláštní pochoutka, kdy vajíčko rozpůlíme a na rovný povrch vkládáme suroviny. Jaké to byly, si už nevzpomenu … Každopádně, a pokud se nemýlím tam byl kousek kečupu. No nic, po snídani mrkneme na kompík, popravíme co se dá a mizíme pomalu ale jistě na vlak. Ano, vím že dvě hodiny před odjezdem vlaku je asi brzo jít, i když pomalu, na vlak. Jenže uznejte, že pokud na nádraží je hospoda a pivo jim nedošlo, není to zase tak špatný nápad.

Jsou dvě hodiny a u hlavního vchodu v Brně hl.n. mávající slečna s nemávající kolegyní upoutává mou pozornost. Trefil jsem se, je to Katarína a mně nově představená Jana. Co nás dneska čeká? Tak abychom se rozhodli co a jak dále, dáme pivečko v nádražní restauraci a počkáme na Ivánka, který dorazí asi za půl hoďky. Určitě si nenecháme ujít Vernisáž kde se setká určitě parta skvělých lidí, aby dali nejen podporu fotografům, jenž jsou tak odvážní a tuto akci uspořádali, ale také pro stmelení fotokolektivu. Nemohu nevzpomenout na Honzu, jenž v ruce pořád něco musel mít, ať to byl foťák, alkohol, víno nebo telefon. Kachnu, kterou zná každý, takže víc o ní mluvit nemusím. A vůbec, raději dál nepsat, těch lidí je více, ale mám je spíš ve vzpomínkách, než abych o nich psal. Každopádně chci poděkovat, pochválit a pogratulovat za vcelku dost dobře udělanou vernisáž Mirce Brázdové, Luďkovi Cigánkovi, Zbyňkovi Uherovi, Martinu Sittovi a Ivo Prűmmerovi. A při vzpomínce na Ivoše mi v hlavě vykvete tato fotka a s ní příběh.

Jeskyni-zoom (autor (c) Ivo Prűmmer)

Na Vernisáži jsem se snažil vysvětlit Janě a Lukemu (super člověk, který se přidal během mého pobytu s Katarínou a Janou), jak je fotka vyfocena. Nedokázal jsem vysvětlit, že tam prostě šel člověk a proč tam nejde vidět. A tak Jana asi už po sté vytasila otázku „A kde je teda ten týpek co držel tu baterku?“, myšleno kde je na té fotce a proč nejde vidět. V tom se z davu ozvalo „On tady není, protože šel na tramvaj.“ Pokud by vám to nedocvaklo, Ivoš šel opravdu na tramvaj, ale otázka zněla kde je na té fotce. V té chvíli jsme se musel prostě smíchy raději přemístit ven.

No nic, noc pokročila a my se přemístili dále, do starověké hospody. Dali pár škopků a po cestě domů ještě zkontrolovali poslední opilce na vernisáži. Pár jich tam ještě bylo, že Honzo … ? Krom kamene, který Lukin dotáhl domů a krásné vyhlídky ze střechy se moc neudálo. Tedy, Jana nemusela utíkat … ale to je jiný příběh.

Dobré ráno, a pak na vlak a domů ..... zbytek v dalším článku.

Děkuji za krásný víkend

Taky míváte někdy ten pocit před víkendem, kdy v hloubi duši cítíte velkou pravděpodobnost nudného víkendu? Tak to určitě znáte i poučku : „Pokud na víkend nemáte nic naplánovaného a bojíte se, že bude nuda. Nezoufejte, protože se stane něco, co víkend udělá něčím výjimečným.“ A tak nějak to bylo u mně. V pátek jsem absolutně neměl šajn, co budu o víkendu dělat. Měl jsem sice hodně věcí co bych dělat mohl, ale do ničeho se mi nechtělo. Měl jsem slušně našlápnuto na proflákaný víkend.

Pátek večer zvoní telefon a na po zvednutí slyším Jirku : „Zítra se jede na Bílou na lyže. Jedeš taky?“ Proč ne, a hned si domlouvám odvoz. Nakonec se to zvrtlo tak, že jel i otec s bráchou a tak ráno po deváté sedám za volant a jedu směr Bílá. 10:15 přijíždíme na NEPLACENÉ! parkoviště, a s Janou a Jirkou vydáváme nakoupit permice. Celodenní 450,–, na 5hodin 400,–. Více než pět hodin určitě lyžovat nebudeme, a každých 50,– se hodí :) Naskakujeme na lyže a blížíme se k 4sedačkové lanovce.

Jak jsem si vždycky říkal, že nikdy v Česku lyžovat nebudu, protože je to „nuda kopce“ a velké fronty, tak jsem změnil názor. Protože na Bílé jsou kopce dosti dlouhé, i když v tom mokrém sněhu se nelyžovalo nejlépe, ale navíc lanovka bez fronty!! Sjel jsem asi 14 jízd, za 4hodiny. Byl jsem plně spokojený, i přes tu nekvalitu sněhu, ale za to provozovatel nemůže, že pršelo v noci. Problém byl však jeden, a to dost velký.

Mám nějaké divné nohy, přesněji šlapy, a jak jsem měl stáhnuté lyžáky, těch 4hodinách mně zmáčknuté klouby, klenba a kdo co ještě neskutečně hodně bolely. Řídit jsem jakž takž mohl, a tak jsem odřídil cestu zpět. Problém byl při tankování, kdy jsem se po výstupu z auta zřítil, jak věž ze sirek, na zem. Při cestě od auta k pokladně jsem spíše místo chůze předváděl tučňáka, který se krok sun krok šine kupředu.

Ještě v autě mi volal Ivánek, jestli stíhám vlak z Ostravy do Kunčic. Těžko :) Ale, řekl jsem ať zavolá až budu doma. Příjezd domů byl klidný, ale bolestivý na moje nohy. Těch pár metrů (40cca) jsem šel tři minuty :( Prostě jsem nemohl vůbec chodit. Sprchu jsem celkem zvládl, ale do kuchyně si dojít pro jídlo už ne. Zavolal mi Ivánek, domluvili jsme se na půl sedmé na Hlavním nádraží. Akorát na vlak mně musel dovézt otec autem, protože pěšky bych tam určitě nedošel. Z hlaváku lakem do Kunčic, kde jsme byli kolem deváté. Po cestě zmizel ve třech lidech, Ivánek, Jirka a Já, půl litru Rumu. Což nebylo asi dostatečné, a tak jsme šli ještě na jedno, dvě, tři, čtyři piva :)

Ráno v osm jsem se vzbudil a měl strašnou chuť jít na kopec, avšak zbytek osazenstva tento názor se mnou nesdílela. Zvlášť, když venku panovalo peklo, převlečené za vítr s rychlostí 27 m/s. A tak jsem šel ještě spát. V jedenáct se již lidstvo umoudřilo, a my se začali chystat na výšlap. Posnídali, udělali čaj a hurá na Kněhyni. Ještě nikdy jsem nezažil abych měl tolik energie. Tam kde se normálně již zadýchávám a potím se. Problém byl však v tom, že se promítlo včerejší lyžování a boleli mně nohy. Tudíž se nešlo moc rychle. Na Kněhyni sedlo, jsme byli za 1h a 10min, a z Kunčic to je cca 700 výškových metrů převýšení. Dalších 100metrů převýšení a cca 1Km délky, bylo hodně kruté. Při zapadání po pás do sněhu a prudkém stoupání, jsme zvolily variantu jít po čtyřech. Někteří při tom vypadali jako pes, někteří jako pavouk :) Ale byl to nejlepší způsob jak se dostat nahoru a dobít Kněhyni (1257m.n.m.).


Cesta dolů trvala velmi krátkou dobu a to ze dvou důvodů. Jeden byl ten, že jsme až po Kněhyni-sedlo běželi druhý důvod, že jsme nešli po turistických značkách, ale zkratkou, které se říká „přímo dolů“ a to mimochodem taky během, nebo po prdeli či chvílemi i po břichu. Celý výšlap na Kněhyni trval přibližně 4hodiny i s celkově asi 45minutovou přestávkou. Celkové převýšení asi 900 v.m.

V zimě jsou hory kruté, ale krásné

Jak už to tak bývá, tak z 20 lidí, jenž byli pozváni na výlet, jsme se ve vlaku ráno potkali jen Ivánek a já. Neděle 14. února a –7°C. Přes noc jsem toho moc nenaspal, protože jsem šel spát až kolem jedné a vstával v 6 ráno. Věděl jsem, že v 8:09 jede vlak z Ostravy do Vrbna pod Pradědem a odtud se vydáme jaksi „někudy“ nahoru :) Je 10hodin a Ivánek a já ve Vrbně přehodnocujeme situaci a čekáme na autobus, který nás vyveze do Karlovy Studánky ke Hvězdě. Mezitím jsem přehodnotil i situaci v oblečení a dávám na sebe spodky.

Půl jedenácté a my vyrážíme dolů z Hvězdy na modrou a žlutou značku k K.S. Hubert. V jedenáct začínám počítat čas, vyrážíme vzhůru do kopce. Jdeme „po“ asfaltce, kde asfalt je asi metr pod sněhem. Pokračujeme k Rezervace Bílé Opavy i přesto že „Horská služba nedoporučuje pohyb po turistických cestách v údolí Bílé Opavy po dobu sněhové pokrývky“ , kde se trasa dělí na žlutou a modrou. Zde jsme si vybrali trasu náročnější, jak píšou i cedule „Turisticky náročná stezka“. Nepamatuji si, kdy jsem šel cca 2Km skoro 3hodiny. Ovšem žlutá trasa vedla kolem potoka, který kolem sebě měl jen bílou pokrývku a kde jsme se propadali po pás do sněhu. Nejvíce vás naštve, chození pořád nahoru a dolů. Avšak krajina kolem této stezky je nádherná. Dýchá na vás ticho, klid, divočina, prostě krása. Nedoporučuji tam chodit v zimě, neb je to opravdu dost náročné, ale pokud se na to cítíte a máte rádi výzvy, tak dokud je sníh navštivte údolí Bílé Opavy.

Poté jsme se napojili zpět na modrou a pokračovali směr „Pod ovčárnou“, kde nás čekalo další sněhové překvapení. Zase jsme se co tři metry propadali minimálně po kolena a nejvíce mně překvapila cedule „Turistická cesta v zimním období uzavřena.“ Zvláštní, že tohle napíšou těsně před koncem výstupu :) A tak pokračujeme, já už s promočenými boty protože při propadání, se mi dostal sníh o ponožek a roztál, na Barborku, kde si dáváme Kofolu a dostáváme skvělý nápad. Na Praděd je to přímou cestou „pouze 650metrů“ a tak to místo obcházení, kde by jsme šli přes 2Km, vezmem prostě přímo k vrcholu. Po dlouhé době se musím přiznat, že jsme vymysleli opravdu volovinu. Po půl hodině brodění po pás ve sněhu a do strmého kopce jsme ušli asi 50metrů, kde jsme se dostali k stoupání, který jsme už nemohli v tom sněhu zvládnout. Vzdali jsme to a vydali se zpět abychom si tuto „zkratku“ obešli.

Před 18tou hodinou se na chodbičce na Pradědu (1491m.n.m. + 146,5m televizní věž = 1637m.nm.) ohříváme a svačíme oběd a zároveň večeři, ukryté v jednom chlebu a kousku čokolády. Vytrváváme asi 20minut a musíme pomalu mizet, protože se stmívá. Rozhodujeme se jít zpět na Hvězdu, ale po cestě z Ovčárny. Procházíme kolem rozcestí Ovčárna, Barborka, Praděd a už je tma, což nám napovídá, že autobus z Ovčárny opravdu žádný nestihneme a tak zrychlujeme abychom zkusili stihnout aspoň něco na Hvězdě. Dole jsme za 40 minut (cca 6km) kde zjišťujeme, že nám jede naštěstí autobus za 20minut. A Fáze 1. cesty domů je a námi. Avšak musíme jet do Bruntálu, protože z Milovic nad Opavou nám jede vlak tak, že ho nestíháme kdybychom jeli do Vrbna.

Tak jsme se po dlouhé době svezli z konečné na konečnou autobusem, cena 42Kč, Fáze 2. cesty domů zase zdárně za námi. V Bruntále chytá vlak zpoždění a já se modlím ať stihneme přestup v Opavě, jinak se domů dneska nedostanu. A tak Fáze 3. cesty domů začíná být nahnutá a bojíme se aby se povedla jako dvě předchozí fáze. Při čekání se zapovídáme se slečnou, která zrovna nadávala na autobusy, protože prostě nejeli vůbec. Tak je ráda za vlak :) A povídáme ji kudy jsme šli. Prý jsme blázni …
Je těsně před půlnocí a já doma po sprchování ulehám do postele a jsem rád z vydařeného, i když dost náročného výletu.

Zde je trasa na mapách google.

Ne každá zkratka je zkratka

Již delší dobu spávám ve spacáku. Prostě jsem si na něj zvykl, a v době když jem neměl postel tak se na zemi ve spacáku a na karimatce spalo prostě dobře. Jenže spacák taky potřebuje nějakou tu hygienickou očistu. Vyvětrat každé ráno venku nestačí, a tak jsem se rozhodl po dlouhé době, že ho vyperu.

Ferrino Nadir Green má tepelnou izolaci duté vlákno, a je nepromokavý. V praxi vyzkoušeno pod deštěm i při vylití vody. A tak jsem pračku nastavil na 30°C a snížil otáčky na minimum. Pračka poslušně nahlásila, že za 30minut si mohu přijít pro vypraný spacák.

Stanovená doba pračkou uběhla, a já se připravil na to, že spacák bude těžký a mokrý bude kapat, tak jsem otevřel balkón, ať jsem rychleji venku a nekapu na zem. Jaké to ovšem překvapení: Spacák byl úplně suchý. A jak se to mohlo stát? Nepromokavý spacák prostě nepromokne, a já ho zapomněl obrátit naruby :( Tak přiště snad :)

Spacák se pere naruby!!

Jako každý rok se pár bláznů vydává na menší, noční, zimní, tůru. Výjezd z Ostravy před desátou, pro některé přímo z práce. Jízda vlakem byla startovní čára pro dosažení druhého cíle, pořádně zapít Kantorovi narozeniny. Dosáhnout Lysou horu nebylo složité. Důležité je vylézt v Ostravici z vlaku (dost těžká psychická překážka), a vydat se prostě nahoru bez chtíče to po cestě vzdát. Ve složení oslavenec Kantor, Petra, Robert, Kmínek, Ivánek a já jsme obě dvě podmínky zvládli. A tak jsme se po druhé hodině ranní objevili na vrcholku, kde jsme se uhnízdili do tepla v chodbičce rádiového vysílače. Při cestě dolů, jsme s rozdělily dvě skupiny, kdy jedna si to šlapala přes Lukšinec a druhá (Ivánek a já) si razila cestu dolů přes Malchor. Razili doslovně, protože místy bylo po pás navátého sněhu. Naštěstí pod Ivančenou již začala stezka být vyšlapaná. Po cestě jsme potkali i hlídače trasy, sněhuláka. Přestože jsme to vzali „zkratkou“ přes Hotel Bezruč a Satinu (U korýtka), byli jsme na nádraží ve Frýdlantu poslední :)

« Předchozí stránkaDalší stránka »