Radim kovo místečko

Ač je mi líto, že jsme nemohl s bandou na Lysou horu , jsem přesvědčen o tom, že jsem si to v neděli nejen že vynahradil, ale spíš ještě stokrát překonal. Oč se jedná? No přece o obyčejný nedělní výšlap na Kněhyni s lidma, jenž si sem tam obyčejně do přírody vyrazí.

Začalo to nevině, ranním vstáváním v 6hodin a jako obyčejně během na vlak. Po cestě nabrat další spolucestovatele a na další počkat v hospůdce v Kunčicích pod Ondřejníkem. Před desátou se výprava odstartovala, a to že nezůstaneme v hospůdce bylo jisté. Plni elánu a s mapou z roku, ve kterém nikdo z nás ještě nežil, jsme vyrazili po žluté směr Malá stolová – rozcestí kde jsme po cestě potkali chlazené pivo (ano pivo, jenž se chladilo v korýtku pramene, kousek pod ch. Leopoldka) a tři turistky, které se občerstvovali kousek nad ch. Leopoldka. Hned jsme pochopili jejich ne moc velké nadšení před cestou dále. Jelikož pokud uvidíte procházku lesem, kde je po kolena sněhu a navíc ze stromů nad vámi prší jak taje sníh z větví, máte určitě hned o trochu nálady méně a do pokračování v cestě dál se vám moc nebude chtít.

Zvládli jsme to, přece nejsme žádné srágory a tak jsme dostoupali až na první záchytný bod, Malá stolová – rozcestí (cca. 900m.n.m.).
Zatímco jsme si mysleli, že jdeme po červené, šli jsme doopravdy po neznačené cestě, jenž nás dovedla, spíše propadajícím se sněhem utáhla, na zelenou trasu vedoucí na Tanečnice – sedlo. Byla škoda se vracet atak jsme vystoupali na Tanečnice – sedlo (1005 m.n.m.), ale i přímo na Tanečnici (1084 m.n.m.) s tím, že se vrátíme na sedlo a půjdeme pokořit konečně Kněhyni, která si zatím z nás tropí hlouposti.

Krásná procházka ale i nehorázný stoupák, převýšení 200metrů na kilometr a půl, skrz NPR Kněhyně-Čertův mlýn, až na vrchol Čertův mlýn (1206 m.n.m.).

Zde jsme s nadšením zjistili, že do vrcholu naší cesty zbývá už jen 50metrů převýšení, ale s hrůzou jsme zjistili, že nevede přímá cesta a musíme sestoupat asi 1OOmetrů výškových níž na Kněhyně – sedlo. A tady pánové a dámy začala ta nejsebevražednější akce dnešního krásného výletu. Po zvážení možností, vrátit se zpět, nebo si „kousek“ prošlapat ještě neprošlapaným po červené značce, jsme se rozhodli nedělat Vlastu a vyšlapat si cestičku k vrcholu. Dej nám prosím příště více rozumy horský duchu a nenech nás tropit takové kraviny jako je si v zimě prošlapávat cestu po svahu, kde turistické značky jsou ve výšce kotníků a každý krok znamená zabořit se po pás nebo po prsa do sněhu. Již tuším, proč sem tam musí vyrazit horská služba na záchranu bezradných lidí, protože na takové prošlapávání jsme opravdu nikdo nebyl připraven! Jelikož, jsme už vše chtěli vzdát, zůstat tam a umrznout, dodávalo nám energii jedině smích, protože tady už nic jiného nešlo vymyslet. Hysterický smích i přes po krk mokré věci a místo noh jen jakési pahýly bez života. To jediné nám dodávalo odvahu pokračovat dále a snažit se dostat z těchto bílých míst do civilizace. Představte si být po krk zapadlý ve sněhu a ve cca. 70° svahu. Nemožné jít nahoru a nemožné se ze sněhu dostat a jít dál dolů.

Nakonec jsme vše zvládly, ale na Kněhyni už nezbylo ani trochu optimismu a tak jsme přes Malá stolová – rozcestí sestoupili do Kunčic pod Ondřejníkem, kde nám ujel vlak a tak jsme zapadli v restauraci u nádraží.
Objednávka zněla : malé pivo, cola s rumem a svařák. Avšak číšník se nad slovem svařák začal smát a Janě jasně zmínil, že by musel spálit 3 balíky dřeva než by ho uvařil a možná by stihla poslední vlak. Budiž, změna je život. Objednáme si Tonic (jen za 8Kč!!). Ještě jsme si užili ve vlaku, kdy Ivánek vytáhl z chleba chomáč kočičích chlupů a tak jsme usoudili, že jí kočky. Nechci spekulovat, kolik jsme mohli celkově nastoupat, ale bojím se, že přes 1000metrů to bylo minimálně. Tfuj .. v létě ok, ale v minimálně po kolena ve sněhu, žádná sranda!

Kněhyni jsme nedobili, ale přežili jsme!