Je pátek, plně pracovní a k tomu Velký pátek. Lidé si berou dovolené už v pátek, protože v pondělí je svátek. Tudíž pro hrstku (nebo většinu) pracujících volno a tak dovolená v pátek udělá krásný dlouhý víkend volna a relaxu. A tak kolega, který si chytře dovolenou vzal, nechal všechnu práci, která se samozřejmě nahromadila v ten nejnevhodnější čas, mně. Čekala mně cesta ještě do Kuřimi. Nebo Kuřima? Ozvěte se Kuřimáci a napište svůj názor k problematice skloňování města Kuřim. No nic, vratíme-li se zpět k práci, kterou jsem ještě při odchodu dodělával, můžu zde zanechat názor, že je opravdu dobré vědět v životě, na co se včas vysrat. Popřípadě to nechat na později.

Je před osmou hodinou, a Cihelna na Kuřimském nádraží již čeká s transparenty a mňoukáním příchod „severního moraváka“. Tedy, takový byl plán a sliby. Plané sliby, protože jsem se dočkal jen místečka u rozžhaveného radiátoru. Každopádně doufám v to, že transparenty jednou budou. Čas uletěl jak duha, nebo já jsem byl jak duha. To už přesně nevím, ale vím o tom, že jsem se ráno probudil sám obležení deky a z klece koukal králík. Problém byl ten, že králík byl živý a já měl spíš chuť, pominu-li jiné věci, na králíka na bůčku a se zelím. S domácími knedlíky, by byl určitě lahodný. Ovšem my nejsme žádní vrazi, a tak jsme snědli jen pár mrtvých vajíček slepiček. Zvláštní pochoutka, kdy vajíčko rozpůlíme a na rovný povrch vkládáme suroviny. Jaké to byly, si už nevzpomenu … Každopádně, a pokud se nemýlím tam byl kousek kečupu. No nic, po snídani mrkneme na kompík, popravíme co se dá a mizíme pomalu ale jistě na vlak. Ano, vím že dvě hodiny před odjezdem vlaku je asi brzo jít, i když pomalu, na vlak. Jenže uznejte, že pokud na nádraží je hospoda a pivo jim nedošlo, není to zase tak špatný nápad.

Jsou dvě hodiny a u hlavního vchodu v Brně hl.n. mávající slečna s nemávající kolegyní upoutává mou pozornost. Trefil jsem se, je to Katarína a mně nově představená Jana. Co nás dneska čeká? Tak abychom se rozhodli co a jak dále, dáme pivečko v nádražní restauraci a počkáme na Ivánka, který dorazí asi za půl hoďky. Určitě si nenecháme ujít Vernisáž kde se setká určitě parta skvělých lidí, aby dali nejen podporu fotografům, jenž jsou tak odvážní a tuto akci uspořádali, ale také pro stmelení fotokolektivu. Nemohu nevzpomenout na Honzu, jenž v ruce pořád něco musel mít, ať to byl foťák, alkohol, víno nebo telefon. Kachnu, kterou zná každý, takže víc o ní mluvit nemusím. A vůbec, raději dál nepsat, těch lidí je více, ale mám je spíš ve vzpomínkách, než abych o nich psal. Každopádně chci poděkovat, pochválit a pogratulovat za vcelku dost dobře udělanou vernisáž Mirce Brázdové, Luďkovi Cigánkovi, Zbyňkovi Uherovi, Martinu Sittovi a Ivo Prűmmerovi. A při vzpomínce na Ivoše mi v hlavě vykvete tato fotka a s ní příběh.

Jeskyni-zoom (autor (c) Ivo Prűmmer)

Na Vernisáži jsem se snažil vysvětlit Janě a Lukemu (super člověk, který se přidal během mého pobytu s Katarínou a Janou), jak je fotka vyfocena. Nedokázal jsem vysvětlit, že tam prostě šel člověk a proč tam nejde vidět. A tak Jana asi už po sté vytasila otázku „A kde je teda ten týpek co držel tu baterku?“, myšleno kde je na té fotce a proč nejde vidět. V tom se z davu ozvalo „On tady není, protože šel na tramvaj.“ Pokud by vám to nedocvaklo, Ivoš šel opravdu na tramvaj, ale otázka zněla kde je na té fotce. V té chvíli jsme se musel prostě smíchy raději přemístit ven.

No nic, noc pokročila a my se přemístili dále, do starověké hospody. Dali pár škopků a po cestě domů ještě zkontrolovali poslední opilce na vernisáži. Pár jich tam ještě bylo, že Honzo … ? Krom kamene, který Lukin dotáhl domů a krásné vyhlídky ze střechy se moc neudálo. Tedy, Jana nemusela utíkat … ale to je jiný příběh.

Dobré ráno, a pak na vlak a domů ..... zbytek v dalším článku.

Děkuji za krásný víkend