Radim kovo místečko

Je pondělí 25.ledna roku 2010, půlnoc. Venku –21°C. Právě jsem se vrátil z nedělního výšlapu na Smrk. Cíl byl dobít Smrk a hlavně vyfotit západ slunce.

Je ráno, neděle 24. ledna roku 2010, 8:30. Vstávám, abych se mohl nachystat na dnešní pochod na Smrk s úmyslem nafotit s přáteli západ slunce. Moc se mi nechce, ale nakonec jsem se v devět z pelechu dostal. Vlak mi přece jen jede až skoro v jedenáct. Pomalu, ale jistě si připravuji oblečení, foťáky, stativ, čelovku a celou výbavu na hory. A jelikož při pohledu na teploměr, mi zamrazilo z těch –17°C v zádech, jsem se rozhodl si do batohu, pro jistotu :), přibalit i mikinu a spodky. Teplý čaj, vrcholovka s Jägermeisterem a jeden chléb se salámem bylo vše co se mi do batohu krom věcí zmíněných výše vlezlo. Obléct si kalhoty, ponožky, funkční tričko, Softshellovou bundu , boty Zamberlan a rukavice a hurá na vlak.

Je 13:00 a v sestavě Já, Ivánek, Jiřík, Lenka, Maro a Lucka, se ocitáme na Ostarvici. Plni elánu vykračujeme směr Smrk. A z toho všeho čerstvého vzduchu, který v Ostravě není, nemůžeme pořádně dýchat. Což pravděpodobně způsobovala spíše zima, než ten čerstvý vzduch. Ještě jsem zapomněl připomenout, že jsem si ve vlaku raději ještě oblékl spodky. Přece jen byla větší zima, než jsem si představoval, když jsem vycházel z domu.

14:30 a my pravděpodobně v půli cesty, začínáme mít pocit, že z focení nic nebude, protože všude kolem je stále ještě inverze. Aspoň se občerstvíme, dáme čaj, někteří svlečou mikiny, a pokračujeme dále. Na vrchol jsme dorazili kolem čtvrté hodiny, což je dobrý čas na západ slunce, které mělo zapadnout v 16:38, ale jen tehdy, pokud není skryto za mraky. Hold, focení nám až tak dobře nevyšlo jak jsme plánovali. Ale jelikož Ivánek sebou vzal Petanque, tak jsme si na smrku po svačince, vrcholovce Jägermeistera a vrcholovém Shocku, dali pár her této skvělé hry. Je možné si myslet, že se tato hra hraje v létě a na jiných místech, ale věřte, že na Smrku to stojí za to. A mimochodem vždy vyhrála Lucka. Gratuluji, s koulema to umíš :)

16:40. Zapadlo slunce (které stejně nešlo vidět přes mraky), a začalo se dost ochlazovat. Proto jsme se pořádně navlekli, nasadili čelovky a s představou teplé vany spěchali zpět dolů po žluté stezce. Šlo se celkem příjemně, až na roztrhlé kalhoty u Lenky, a jednu super zkratku, která byla nepochopitelně kratší :)

Je 18:40 a partička zmrzlíků, vchází do restaurace, kde si objednává čaje a rumy, něco malého na zkousnutí a pomalu rozmrzá. Já už se pomalu připravuji na to, že budu muset v té zimě čekat na nádraží v Ostravě skoro dvě hodiny. V půl osmé, se loučíme s Luckou a Marou, který jde mimochodem na noční šichtu (blázen!) a sedáme do vlaku.

Po deváté hodině, teplota –20°C, se ocitáme v Ostravě na hlavním nádraží. Ivánek a já, neb s Jiříkem a Lenkou jsme se rozloučili o pár zastávek dále. V této zimě jsme se museli snížit pod úroveň a vlézt si do Bistra, kde bylo o dost tepleji než v hale. Vlaky ze směru Studénka mají zpoždění. Snad zapříčiněno výlukou na trati Svinov – Hlavní, oprava trakčního vedení, jízda po jedné koleji. Po desáté hodině mně opouští i Ivánek a já si čekám na již zpožděný vlak do Studénky, kde bych měl mít přípoj za 3minuty do Suchdolu. No uvidíme, když už máme deset minut zpoždění a vlak ještě nepřijel.

Deset minut po pravidelném odjezdu vlaku, mi přijíždí osobní vlak směr Studénka. Sednu si do vozu, kde je taková kosa, že nemá cenu se ani vyslékat. Teplota stejná jako venku, jen uvnitř při jízdě ještě fouká :) Přijde průvodčí, a nabízí mi, ať si přesednu do jiného vagónu, že tenhle jediný nemá utěsněná okna a tak je tam zima. No nemám já to ale štěstí? Co mně ovšem mnohem více překvapilo, byla informace, že tento vlak jede mimořádně až do Suchdolu nad Odrou, takže nemusím přesedat :) Jupíjajou :) Akorát mi to zkazila informace, že tam jede kvůli toho, že v Jeseníku někoho přejel vlak, a tak jedeme do Suchdolu pro lidi, kteří se tam asi dostanou autobusem. Ze Studénky odjíždíme jako osobní vlak bez čísla a Hladké Životice projíždíme. Tohle se mi stalo poprvé a předpokládám, že i naposled. Cesta domů, byla velmi krutá. Mrzli mi už prsty na rukách a tak jsem se domů těšil jak nikdy.

Mám rád zimu, ale tohle je kruté

… co jsem si uvědomil po uzavření starého roku? Skoro nic, jen že jako vše i rok jednou skončí a to i ten letošní, jako loňský a minulý a minulý a minulý … A proto jsem si loňský rok užil stejně jako si naplno užiji tenhle a příští a příští a příští … A to vše přeji i Vám drazí čtenáři, kamarádi, či jen procházející lidé.

Jinak konec nového roku se oslavoval u Sondondona na chatě a přilehlých pozemcích. Přesněji v chatě, u stolu, v posteli, křesle, na židli, na cestě, u kulečníku, na poli. Do těchto destinací a lokalit jsme se dostávali zkratkama, které byly sice delší, ale za to mnohem horší cestou. Viděli jsme letící kamna Petry. Dále jsme zjistili, že celá elektřina kterou k životě na chatě potřebujete, je ta vyrobená třemi pomůckami. Těmi třemi složkami pro výrobu jsou „tuleň, pes a kabel“. Jak s nimi naložit si už zjistěte sami. Mimochodem, vody je potřeba jen asi 60litrů i s tím, že ji používáte na splachování!

A co by to bylo za Nový rok bez předsevzetí! Takže já si dávám předsevzetí jako každý rok, že si nebudu dávat předsevzetí v dny, které jsou vyjímečné v kalendáři. Ale jen v dny, které si určím já, nebo budou důležité pro mně!!

Díky všem, kteří se mnou přežili poslední 4 dny

Dokud se vám nestane něco, čemu nevěříte že je možné, prostě tomu neuvěříte i kdyby to vyprávěl příbuzný. Tak třeba kouskům dřeva v chlebu jsem uvěřil, neb jsem ho už tam několikrát měl. Ale to je myslím ještě „normální“. Jenže mít třeba myš v nějakém sáčku s jídlem? Zvlášť když jsou všude výstupní kontroly. No dobrá. Myši přece u jídel často bývají a sem tam se nějaké připlete kam nemá. Ale už jste slyšeli o lámacím noži v oplatce? No já ještě nikdy, dokud jsem to nezažil na vlastní oči.

„Sestra se zakousla do oplatky a málem jsme jeli do nemocnice, protože se zakousla do lámacího nože.“

Věřili by jste tomuhle příběhu? Já bych to přešel, nebýt to mojí sestry s : „no možná se to stalo“. A pro vás, kteří si říkáte to samé mám pár fotek.

Dobrou chuť přeji

Vydat se na Pustevny lze mnoha směry. My jsme si pro nedělní listopadový den vybrali výstup z „Trojanovice,, Na Pinduli“ směrem na kapličku Cyrila a Metoděje, kde jsme nešli po modré, jak je značená v mapách, ale „zkratkou“ po černé. Poprvé v životě jsem viděl černou značku. Nemám tušení, zda-li byla turistická. Posuďte sami :

Po včerejším barabováním v hospodě s kamarádem do jedenácti a vypití pěti piv se mi popravdě nešlo moc perfektně. Naštěstí jsme šli jen dva a ani Jana na tom nebyla moc fyzicky dobře, tak jsme mohli jíti pomalu a rozvážně. Ivánek se po mnohem delším barabování bůhví kde, ani ráno neukázal u vlaku takže pravděpodobně střízlivěl a na hory neměl náladu. Posledních pár metrů výškového rozdílu, než dojdete na cestičku z lesa ven, je trošičku náročnější, ale proti naším normálním výšlapům pořád nic. Poté se vydáte směrem ke kapli Cyrila a Metoděje, kde vás čeká poslední pořádný kopec. A to asi 50metrů výškových (hodně velkým odhadem). Však se podívejte sami na fotografii z vrchu dolů (vpravo dole je konec) :

Poté vás už přivitá krásná dřevěná kaple s vysokým nápadným vysílačem. Akorát pro některé je asi nenápadný protože prý ten vysílač tam nikdy nebyl ..... (no comment :) ) Nebo vy ho snad taky neznáte? :

Kousek od těchto dvou „meeting pointů“ je velmi pěkná restaurace, kde nám kafe a kofola dodala trochu svěžesti a chutě pokračovat po rovince dále směrem k Radegastovi, pánovi Pusteven (aspoň já ho tak beru). :

Pokračujeme dále směrem k lanovce a známé chatě Tanečnice, kde jsme si dali skvělou Valaškou zelňačku. Po krátkém odpočinku v pěkně zařízené chatě, kde jsme dokonce našli i masážní křesla, jsme se vydali dolů pod lanovku směr Ráztoka. Samozřejmě pěšky!! Dále jsme mohli jít ještě pěšky do Frenštátu, ale když už jel z pod lanovky autobus, tak jsme na něj sedli a nechali se odvézt na nádraží, odkud jsme vlakem pokračovali domů …

Pustevny mají své kouzlo, které získáváte častějším pobytem v těchto místech

Tak mám za sebou zase kousek kultury.

Kino „Akademický filmový klub Vesmír“ nabídl film Hanební pancharti od režiséra Quentina Tarantino. Od něj jsem viděl jediný film a to „Pulp Fiction: Historky z podsvětí“, neb takový Kill Bill, který byl v té době velmi omílaný, mne nenadchl už upoutávkou. A tak jsem neměl důvod tento film zhlédnout. Že Hanebné Pancharty natočil Quentin, jsem se dověděl až v titulcích na začátku filmu. Jsem totiž člověk, který se rád nechá překvapit a tak jsem si nechal vybrat film někým jiným. A děkuji za to, byl to skvělý film. Sice chvílemi moc krvavý, reálně neskutečný ale je to film. Je rozdělený do 5kapitol, které se prolínají dějem za druhé světové války. Nebýt 5té kapitoly, film bych hodnotil plným počtem bodů, ale poslední dějství bylo moc přitažené za vlasy a přehnané, řekl bych „Tarantinův styl“ z ukázek které jsem viděl na Kill Bill.

Brýle Eltona Johna nabídlo Divadlo Aréna . Čekal jsem od této hry úplně něco jiného než mi bylo nakonec představeno. Ono už vstup do sálu byl překvapením. Jelikož jsem se totiž zase nezajímal na jakou hru jdu, tak jsem byl překvapen na jaké scéně se hra bude hrát. Čekal jsem prostě více „formálního“ a ono bylo více „neformálního“ a lidského :) Děj, který provázalo tématické a kvalitní ozvučení, byl vcelku jednoduchý, ale přesto dostatečně dlouhý a hlavně ne nudný. Herecké obsazení a hereckého nasazení bylo opět a zase, jako jsem u Divadla Aréna zvyklý, skvělé. Tito herci mi vždy dokáží, že „divadelní hra“ je odvozena od „hrát si“ a hrát se má s plným nasazením.

Kultura je „péče o duši“