Radim kovo místečko

V jednom z minulých příspěvků jsem psal o tom, že nerad chodím do kina. Nyní se situace mírně pozměnila. Nerad chodím do multikina! Malé přívětivé minikina jsou perfektním spetřením života. A proč ne multikina a minikina ano? Jestli jste četli můj minulý příspěvek, tak vám možná dochází rozdíly.

Začal jsem chodit do mini kin asi před půl rokem a zjistil jsem, že existují i něco jiného než multikina. Nepočítám ty malé kina na vesničkách. O těch jsem věděl a velmi občasně i navštívil. Ale kvalita obrazu, zvuku a všeho ostatního nepředčí ani trochu domácí pohodu. Pokud by někdo měl námět na film který je „Musíš vidět!“, tak pište do komentářů.

Kina nejsou mrtvá!

… a ne naposled.

V pátek 12.prosince jsem byl poprvé v životě od školy v divadle. Vybral jsem si dílo Sean O´Casey, Jiří Krejčík – Pension pro svobodné pány a to hlavně z důvodu toho, že film znám a tak jsem věděl co mně asi čeká. A nerad bych v divadle pak viděl nějakou hloupost. Prostě jsem chtěl mít první pocit z divadla vyloženě DOBRÝ!

Opravdu jsem si myslel, že divadlo je nudná zábava lidí co se neumí jinak bavit, jsou nudní, bojí se vlézt do lesa atd. Co se týká divadla měl jsem k němu vždycky postoj spíše ne-kladný, ale nikdy jsem ho nezavrhoval. Jen jsem neměl možnost se do divadla dostat s někým s kým by mně to bavilo i kdyby to byla nuda a abych šel sám? Tak na to jsem neměl.

Doba se mění, já se měním, lidi kolem mne se mění a já měl konečně možnost navštívit divadlo. Rozpaky jsem měl už jak jsem čekal v čajovně, než otevřou. Ale místní znalec čaje mne uvedl na správnou míru a řekl mi, že je to pátkem a úplňkem. Budiž, řeknu si a divadlo neřeším do té doby, než se objevím před vchodem a v davu čekám na otevření do sálu. Hned jak s dostanu do sálu, upadá nálada neutrálna a začínám se těšit. Vidím malý sál, kde se vejde cca. 100? lidí a na pódiu plno nachystaných rekvizit. No říkám si: „Paráda, to může být dobré. Ti herci si opravdu budou hrát a bude je to snad i bavit.“ Usedám do čvtré řady a jsem obeznámen s tím, že nejlepší je první a druhá. „Uvidíme!“, brouzdá mou myslí ve které se odehrává neskutečné zmatečno. Světla zhasli. Nic nevidím. Blik … a hra začíná. Do pódia se vkrádá pár … přesně ja to známe z filmu. Od této chvíle jsem se až do konce bavil. A to díky neskutečnému výkonu herců, vžití do děje a souhra s okolím, improvizace. Velmi dobrým rekvizitám a jejich použití herci. Také díky divákům.

Odnesl jsem si z divadla skvělý zážitek. Pro znalé : „Tak teď se Tě začnu asi opravdu bát. (výpad deštníkem do židle).“ Určitě a rád půjdu zase.

O΄Casey

Do očí tvých
černobrvých
chtěl bych já zřít
a pak zemřít

Vstal bych z mrtvých
obživnul bych
v náruči tvé
náruživé