Radim kovo místečko

Již delší dobu spávám ve spacáku. Prostě jsem si na něj zvykl, a v době když jem neměl postel tak se na zemi ve spacáku a na karimatce spalo prostě dobře. Jenže spacák taky potřebuje nějakou tu hygienickou očistu. Vyvětrat každé ráno venku nestačí, a tak jsem se rozhodl po dlouhé době, že ho vyperu.

Ferrino Nadir Green má tepelnou izolaci duté vlákno, a je nepromokavý. V praxi vyzkoušeno pod deštěm i při vylití vody. A tak jsem pračku nastavil na 30°C a snížil otáčky na minimum. Pračka poslušně nahlásila, že za 30minut si mohu přijít pro vypraný spacák.

Stanovená doba pračkou uběhla, a já se připravil na to, že spacák bude těžký a mokrý bude kapat, tak jsem otevřel balkón, ať jsem rychleji venku a nekapu na zem. Jaké to ovšem překvapení: Spacák byl úplně suchý. A jak se to mohlo stát? Nepromokavý spacák prostě nepromokne, a já ho zapomněl obrátit naruby :( Tak přiště snad :)

Spacák se pere naruby!!

Jako každý rok se pár bláznů vydává na menší, noční, zimní, tůru. Výjezd z Ostravy před desátou, pro některé přímo z práce. Jízda vlakem byla startovní čára pro dosažení druhého cíle, pořádně zapít Kantorovi narozeniny. Dosáhnout Lysou horu nebylo složité. Důležité je vylézt v Ostravici z vlaku (dost těžká psychická překážka), a vydat se prostě nahoru bez chtíče to po cestě vzdát. Ve složení oslavenec Kantor, Petra, Robert, Kmínek, Ivánek a já jsme obě dvě podmínky zvládli. A tak jsme se po druhé hodině ranní objevili na vrcholku, kde jsme se uhnízdili do tepla v chodbičce rádiového vysílače. Při cestě dolů, jsme s rozdělily dvě skupiny, kdy jedna si to šlapala přes Lukšinec a druhá (Ivánek a já) si razila cestu dolů přes Malchor. Razili doslovně, protože místy bylo po pás navátého sněhu. Naštěstí pod Ivančenou již začala stezka být vyšlapaná. Po cestě jsme potkali i hlídače trasy, sněhuláka. Přestože jsme to vzali „zkratkou“ přes Hotel Bezruč a Satinu (U korýtka), byli jsme na nádraží ve Frýdlantu poslední :)

Je pondělí 25.ledna roku 2010, půlnoc. Venku –21°C. Právě jsem se vrátil z nedělního výšlapu na Smrk. Cíl byl dobít Smrk a hlavně vyfotit západ slunce.

Je ráno, neděle 24. ledna roku 2010, 8:30. Vstávám, abych se mohl nachystat na dnešní pochod na Smrk s úmyslem nafotit s přáteli západ slunce. Moc se mi nechce, ale nakonec jsem se v devět z pelechu dostal. Vlak mi přece jen jede až skoro v jedenáct. Pomalu, ale jistě si připravuji oblečení, foťáky, stativ, čelovku a celou výbavu na hory. A jelikož při pohledu na teploměr, mi zamrazilo z těch –17°C v zádech, jsem se rozhodl si do batohu, pro jistotu :), přibalit i mikinu a spodky. Teplý čaj, vrcholovka s Jägermeisterem a jeden chléb se salámem bylo vše co se mi do batohu krom věcí zmíněných výše vlezlo. Obléct si kalhoty, ponožky, funkční tričko, Softshellovou bundu , boty Zamberlan a rukavice a hurá na vlak.

Je 13:00 a v sestavě Já, Ivánek, Jiřík, Lenka, Maro a Lucka, se ocitáme na Ostarvici. Plni elánu vykračujeme směr Smrk. A z toho všeho čerstvého vzduchu, který v Ostravě není, nemůžeme pořádně dýchat. Což pravděpodobně způsobovala spíše zima, než ten čerstvý vzduch. Ještě jsem zapomněl připomenout, že jsem si ve vlaku raději ještě oblékl spodky. Přece jen byla větší zima, než jsem si představoval, když jsem vycházel z domu.

14:30 a my pravděpodobně v půli cesty, začínáme mít pocit, že z focení nic nebude, protože všude kolem je stále ještě inverze. Aspoň se občerstvíme, dáme čaj, někteří svlečou mikiny, a pokračujeme dále. Na vrchol jsme dorazili kolem čtvrté hodiny, což je dobrý čas na západ slunce, které mělo zapadnout v 16:38, ale jen tehdy, pokud není skryto za mraky. Hold, focení nám až tak dobře nevyšlo jak jsme plánovali. Ale jelikož Ivánek sebou vzal Petanque, tak jsme si na smrku po svačince, vrcholovce Jägermeistera a vrcholovém Shocku, dali pár her této skvělé hry. Je možné si myslet, že se tato hra hraje v létě a na jiných místech, ale věřte, že na Smrku to stojí za to. A mimochodem vždy vyhrála Lucka. Gratuluji, s koulema to umíš :)

16:40. Zapadlo slunce (které stejně nešlo vidět přes mraky), a začalo se dost ochlazovat. Proto jsme se pořádně navlekli, nasadili čelovky a s představou teplé vany spěchali zpět dolů po žluté stezce. Šlo se celkem příjemně, až na roztrhlé kalhoty u Lenky, a jednu super zkratku, která byla nepochopitelně kratší :)

Je 18:40 a partička zmrzlíků, vchází do restaurace, kde si objednává čaje a rumy, něco malého na zkousnutí a pomalu rozmrzá. Já už se pomalu připravuji na to, že budu muset v té zimě čekat na nádraží v Ostravě skoro dvě hodiny. V půl osmé, se loučíme s Luckou a Marou, který jde mimochodem na noční šichtu (blázen!) a sedáme do vlaku.

Po deváté hodině, teplota –20°C, se ocitáme v Ostravě na hlavním nádraží. Ivánek a já, neb s Jiříkem a Lenkou jsme se rozloučili o pár zastávek dále. V této zimě jsme se museli snížit pod úroveň a vlézt si do Bistra, kde bylo o dost tepleji než v hale. Vlaky ze směru Studénka mají zpoždění. Snad zapříčiněno výlukou na trati Svinov – Hlavní, oprava trakčního vedení, jízda po jedné koleji. Po desáté hodině mně opouští i Ivánek a já si čekám na již zpožděný vlak do Studénky, kde bych měl mít přípoj za 3minuty do Suchdolu. No uvidíme, když už máme deset minut zpoždění a vlak ještě nepřijel.

Deset minut po pravidelném odjezdu vlaku, mi přijíždí osobní vlak směr Studénka. Sednu si do vozu, kde je taková kosa, že nemá cenu se ani vyslékat. Teplota stejná jako venku, jen uvnitř při jízdě ještě fouká :) Přijde průvodčí, a nabízí mi, ať si přesednu do jiného vagónu, že tenhle jediný nemá utěsněná okna a tak je tam zima. No nemám já to ale štěstí? Co mně ovšem mnohem více překvapilo, byla informace, že tento vlak jede mimořádně až do Suchdolu nad Odrou, takže nemusím přesedat :) Jupíjajou :) Akorát mi to zkazila informace, že tam jede kvůli toho, že v Jeseníku někoho přejel vlak, a tak jedeme do Suchdolu pro lidi, kteří se tam asi dostanou autobusem. Ze Studénky odjíždíme jako osobní vlak bez čísla a Hladké Životice projíždíme. Tohle se mi stalo poprvé a předpokládám, že i naposled. Cesta domů, byla velmi krutá. Mrzli mi už prsty na rukách a tak jsem se domů těšil jak nikdy.

Mám rád zimu, ale tohle je kruté

V jamce malé na zahrádce,
šišlala žížala své kamarádce.
Nežíkej nikomu, še jsem šížala,
opalujíc se na kamínku,
si ještě zpívala.
Já nejsem šížala, já jsem hadice,
aspoň mne nezezobne žádná slepice.
Zpívala na sluníčku opekající se žížala,
ale už je z ní jen suchá křížala.

… co jsem si uvědomil po uzavření starého roku? Skoro nic, jen že jako vše i rok jednou skončí a to i ten letošní, jako loňský a minulý a minulý a minulý … A proto jsem si loňský rok užil stejně jako si naplno užiji tenhle a příští a příští a příští … A to vše přeji i Vám drazí čtenáři, kamarádi, či jen procházející lidé.

Jinak konec nového roku se oslavoval u Sondondona na chatě a přilehlých pozemcích. Přesněji v chatě, u stolu, v posteli, křesle, na židli, na cestě, u kulečníku, na poli. Do těchto destinací a lokalit jsme se dostávali zkratkama, které byly sice delší, ale za to mnohem horší cestou. Viděli jsme letící kamna Petry. Dále jsme zjistili, že celá elektřina kterou k životě na chatě potřebujete, je ta vyrobená třemi pomůckami. Těmi třemi složkami pro výrobu jsou „tuleň, pes a kabel“. Jak s nimi naložit si už zjistěte sami. Mimochodem, vody je potřeba jen asi 60litrů i s tím, že ji používáte na splachování!

A co by to bylo za Nový rok bez předsevzetí! Takže já si dávám předsevzetí jako každý rok, že si nebudu dávat předsevzetí v dny, které jsou vyjímečné v kalendáři. Ale jen v dny, které si určím já, nebo budou důležité pro mně!!

Díky všem, kteří se mnou přežili poslední 4 dny