Výlety


Ostrava ráno, 7:30 ráno a teplota příjemná kolem 0°C. Slunce pomalu vykukuje přes hradbu paneláků a osvětluje další a další bloky králíkáren. Vše jde podle plánu až na to, že na autobusové zastávce stojíme o pár minut dřív. A autobus přijíždí raději o pár minut později. Ještě jsem vlastně nikam pořádně nedošel a už mně bolí šlapy z bot. Hold je to pravděpodobně daň za mou dlouhou pauzu ve výšlapech na hory, nebo spíš kamkoliv. Mezitím, nás autobus dovezl na vlakové nádraží, kde jsme si zakoupili zpáteční lístek a vyčkali až přijede vlak. Při dlouhém desetiminutovém čekání, jsme našli dilatační spáru skoro 5cm širokou mezi kolejemi a tak zjistili, proč „to tak ve vlaku skáče“. S přestupem jsme se dostali do Ostravice a tam se rozhodovali, jestli jen raději nepůjdeme na Smrk, neb směrem Lysá se stáčela většina lidí. Vlastně všichni! Přemýšlení netrvalo dlouho. Rozhodla foto-výbava na zádech a restaurace na Lysé.

Máme skoro konec roku 2010 a já jsem letos vlastně na žádném větším výšlapu nebyl. Hanbím se. Aspoň že jdeme pouze na Lysou, to je jen taková rozcvička. Přecházíme druhý most, což je už asi 200metrů od nádraží, a v dáli vidíme dvě, turisticky vypadající, slečny. Zvolili jsme si je dnešní inspirací. Je dobré si někdy zvolit nějaký bod, který vás nutí jít dále. Jen po této zkušenosti doporučuji si volit ne tak vysoké body. Tyto dvě slečny museli mít pěkně natrénováno, protože v půli kopce se nám ztratily. Je to možná tím, že jsme na zádech měli 10–15kg a tím že jsme dlouho nikde nebyli, ale i tak klobouk dolů, byly to holky šikovné. Zvlášť, když si dali pauzu a když jsme je skoro došli, usmály se a vykročili rychlým tempem dále :)

Na vrchol jsme se vyškrábali za dvě hodiny a kousek, po cestě ztratily sněhový hrot z jedné hůlky, vypili trochu čaje a pokecali s páru lidmi, co šli již dolů. V hospůdce na vrcholu jsem byl překvapen místem. Většinou jsem byl zvyklý, že nebylo kde sednout, ale dnes nebyl žádný problém. Asi to bylo tím, že ke konci již dost sněžilo, foukalo a byla zima. Dvouhodinová pauza u stolu, kdy jsme se nasytili a probrali různá témata s různými lidmi, nám dodala sílu a před třetí hodinou vyrazili hledat místo pro natáčení recenze batohu a stativů. Jediné kryté místo u horské služby nám poskytlo přístřešek a klid pro natáčení.

Cesta dolů byla krutá. Sníh, zmrzlé kuličky bijící do tváře silou, která vás nutí odvrátit tvář. Zasněžené stopy naštěstí tolik nevadili, neb trasu není problém najít, zvlášť když tuto trasu známe skoro poslepu. Stihli jsme natočit i jedno video :


U opičí dráhy potkáváme tři lidičky a navazujeme kontakt, ať to klouzání ve vyjetých kolejí od aut, není tak jednotvárné. Ztracený sněhový hrot, který se mi zabloudil někde pod vrcholem je nahrazen jiným, který Radim našel podobný hrot, a tak mi ho daroval. Díky ještě jednou pokud to čteš. Na nádraží nečekáme dlouho, vlak dorazil skoro s námi. Ve vlaku je teplo, rozmrzáme komunikujeme a snažíme se nějak přečkat cestu domů.

Ne každý záchytný bod je vybrán správně

O víkendu se konal pod záštitou KČT Baník Ostrava přechod po Beskydských vrcholech. Jednoduše řečeno „B6“ jako 6 Beskydských vrcholů. Každý rok se přechází stejná trasa, ale za rok se stejně změní některé místa a hlavně počasí. To letošní bylo exkluzivní. Ani vedro ani mráz, z rána mlha tak abychom neviděli vrchol a nemělo nás co demotivovat a klidné bezvětří.

Ten týden jsem za 6dní naspal cca 14hodin. Což asi není úplně moc, když jsem v pátek už měl mírné halucinace A v pátek večer jsem šel spát v jedenáct abych mohl v půl čtvrté opět vstanout a vypravit se směr Ostrava. Zde se vyjelo směr Frenštát vlakem. Tedy pokud říkáte šukafonu, koze, motoráku či osmsetdesítce vlak. Ve Frenštátu poslední věty od předsedy (jak jsme říkali někteří vedoucímu) a nasedat do autobusu směr Ráztoka. Na konečné autobusu jsme si udělali hromadnou fotku. Ono spíš by byla potřeba panorama abychom tam byly opravdu všichni, ale co už.

Start! Na hodinách se ukazuje osm ráno a asi 50 lidí se žene směr Radegast. Vytvořili se malé skupinky, které se zformulovali dle rychlosti účastníků. Já a Ivánek jsme nasadili tempo a byli na Radhošti (Cyril a Metoděj) jako druhá skupinka. Měli jsme pěkný čas, bylo právě něco po deváté a před námi ještě 5 vrcholů a moc kilometrů. Moje boty Zamberland se ovšem vzepřeli a začali tlačit na paty stylem, který mně donutil zastavit a spravit si obutí abych neměl puchýře. Další vrchol následoval Tanečnice, jenž není ale považován za další vrchol B6tky . Odtud se sestupem dostanete na Tanečnici sedlo, kde jsem konečně posnídal a napil se. Předběhlo nás asi 3 skupinky, ale než jsme došli na Kněhyni předehnali jsme dvě zpět. Kněhyně, oficiální vrchol béšestky je vysoký 1257 m.n.m. a taky je pěkně zrádná. Problémem byl sestup, který po asi po 50 metrech zařídil Ivánkův konec na této akci. Našlápl tak nešťastně, že mu zahaprovalo koleno a dolů to šlo už velmi těžko. Došli jsme tedy co nejníže to šlo, i když velmi pomalu a tak nás předběhlo pár skupinek, a na poslední možné odbočce do Kunčic jsme se rozdělily. Ivánek na chatu a já směr Smrk.

Horní Čeladná – Podolánky : U kapličky jsem se osvěžil vodou a přidal se ke skupince, kterou jsem došel. Velmi mi psychicky pomohlo, že jsem s někým šel, protože Smrk je ze strany od Čeladné dost nechutný. Před sebou vidíte 700metrové převýšení a to vám shodí hodně dost psychiku. Navíc jdete asi 2/4 po asfaltce a dále po něčem podobném, což není moc příjemná cesta. Poslední 3,5Km výstupu na smrk je absolutně nechutný. Není to vůbec žádné šílené převýšení, ale dá zabrat. Pokud však dosáhnete chaty Hubertka, máte před sebou kolem dvou kilometrů. Po kilometru je už sice skoro rovinka, všem neskutečně nekonečná a v tom sněhu i dost špatně schůdná.

Na Smrku jsem byl vždy, až na první výšlap, za špatného počasí. A tak jsem si vychutnával slunce a hodinu se na kopci opaloval :) Tím jsem si zaručil to,že se mi dále už nechce a tak jsem sešel už jen na poslední vrchol béšestky, Malý Smrk a pak po červené dolů do Freuda v Ostravici. Po zhlédnutí zápasu Pardubice – Vítkovice se špatným koncem, jsem museli zapít žal a tak seděli až do půlnoci. Nakonec směr srub, užít si ještě večerní juchuchů s kytarami, počkat na poslední turisty, kteří se rozhodli projít trasu celou … a pak se ráno probudit :)

Celková trasa:

Vzdálenost: cca. 30Km
Převýšení: cca 2 200Km

Není důležité dojít, ale nezmrzačit se

„Dobré ráno, a pak na vlak a domů …“

Je neděle a já se právě vrátil z Brna. Doma však nejsem ani hodinu a už se balím na další akci. Tentokráte na chatu do Kunčic abychom nemuseli ráno zbytečně vstávat brzo a mohli jít na kopce. To byl tedy původní plán, a teď realita. Rodina se rozhodla že půjdou na Stříbrné jezírko, se strýcem a jeho rodinou, dělat vaječinu. A jelikož jsem s nimi dlouho nikde nebyl, zachtělo se mi taky :) Přece jen, les, voda, oheň a tak dále, to je pro mně jako dělané. Nebylo to nic šíleného, jen vaječina v lese. Tedy spíš ve zbytku lesa, protože všude kam se podívám je poslední dobou káceno čím dál více stromů. Nebo se mi to jen zdá? Padlo asi 50 vajíček, ale taky nás bylo 12 a ztráty při míchání nad ohněm jsou vždycky :)

Poté co jsme dorazili domů, jsem se nabalil konečně na tu chatu a nechal se tam odvézt. Venku bylo nádherně, tak se nezahálelo a vytáhl se gril a něco jsme ugrilovali. Na chatě si pustili film, jak jinak než Zohana, a poté jsem se vrhl na práci, když jsem tam ten notebook už měl.

Ráno, no dobře spíše v poledne jsme se rozhodli vyrazit nahoru. Po žluté k cestě a pak „někam“ po té cestě dále. Pravděpodobně jsme došli na Stolovou, odkud jsme se vypravili ještě na Kněhyni. Dolů klusem a za 30miunt nebylo co dělat. A aby nebylo málo toho, že jsem doma nespal už pár dní, tak jsem přenocoval v Ostravě :)

Velikonoce! Kde? Kdy? Proč?

Je pátek, plně pracovní a k tomu Velký pátek. Lidé si berou dovolené už v pátek, protože v pondělí je svátek. Tudíž pro hrstku (nebo většinu) pracujících volno a tak dovolená v pátek udělá krásný dlouhý víkend volna a relaxu. A tak kolega, který si chytře dovolenou vzal, nechal všechnu práci, která se samozřejmě nahromadila v ten nejnevhodnější čas, mně. Čekala mně cesta ještě do Kuřimi. Nebo Kuřima? Ozvěte se Kuřimáci a napište svůj názor k problematice skloňování města Kuřim. No nic, vratíme-li se zpět k práci, kterou jsem ještě při odchodu dodělával, můžu zde zanechat názor, že je opravdu dobré vědět v životě, na co se včas vysrat. Popřípadě to nechat na později.

Je před osmou hodinou, a Cihelna na Kuřimském nádraží již čeká s transparenty a mňoukáním příchod „severního moraváka“. Tedy, takový byl plán a sliby. Plané sliby, protože jsem se dočkal jen místečka u rozžhaveného radiátoru. Každopádně doufám v to, že transparenty jednou budou. Čas uletěl jak duha, nebo já jsem byl jak duha. To už přesně nevím, ale vím o tom, že jsem se ráno probudil sám obležení deky a z klece koukal králík. Problém byl ten, že králík byl živý a já měl spíš chuť, pominu-li jiné věci, na králíka na bůčku a se zelím. S domácími knedlíky, by byl určitě lahodný. Ovšem my nejsme žádní vrazi, a tak jsme snědli jen pár mrtvých vajíček slepiček. Zvláštní pochoutka, kdy vajíčko rozpůlíme a na rovný povrch vkládáme suroviny. Jaké to byly, si už nevzpomenu … Každopádně, a pokud se nemýlím tam byl kousek kečupu. No nic, po snídani mrkneme na kompík, popravíme co se dá a mizíme pomalu ale jistě na vlak. Ano, vím že dvě hodiny před odjezdem vlaku je asi brzo jít, i když pomalu, na vlak. Jenže uznejte, že pokud na nádraží je hospoda a pivo jim nedošlo, není to zase tak špatný nápad.

Jsou dvě hodiny a u hlavního vchodu v Brně hl.n. mávající slečna s nemávající kolegyní upoutává mou pozornost. Trefil jsem se, je to Katarína a mně nově představená Jana. Co nás dneska čeká? Tak abychom se rozhodli co a jak dále, dáme pivečko v nádražní restauraci a počkáme na Ivánka, který dorazí asi za půl hoďky. Určitě si nenecháme ujít Vernisáž kde se setká určitě parta skvělých lidí, aby dali nejen podporu fotografům, jenž jsou tak odvážní a tuto akci uspořádali, ale také pro stmelení fotokolektivu. Nemohu nevzpomenout na Honzu, jenž v ruce pořád něco musel mít, ať to byl foťák, alkohol, víno nebo telefon. Kachnu, kterou zná každý, takže víc o ní mluvit nemusím. A vůbec, raději dál nepsat, těch lidí je více, ale mám je spíš ve vzpomínkách, než abych o nich psal. Každopádně chci poděkovat, pochválit a pogratulovat za vcelku dost dobře udělanou vernisáž Mirce Brázdové, Luďkovi Cigánkovi, Zbyňkovi Uherovi, Martinu Sittovi a Ivo Prűmmerovi. A při vzpomínce na Ivoše mi v hlavě vykvete tato fotka a s ní příběh.

Jeskyni-zoom (autor (c) Ivo Prűmmer)

Na Vernisáži jsem se snažil vysvětlit Janě a Lukemu (super člověk, který se přidal během mého pobytu s Katarínou a Janou), jak je fotka vyfocena. Nedokázal jsem vysvětlit, že tam prostě šel člověk a proč tam nejde vidět. A tak Jana asi už po sté vytasila otázku „A kde je teda ten týpek co držel tu baterku?“, myšleno kde je na té fotce a proč nejde vidět. V tom se z davu ozvalo „On tady není, protože šel na tramvaj.“ Pokud by vám to nedocvaklo, Ivoš šel opravdu na tramvaj, ale otázka zněla kde je na té fotce. V té chvíli jsme se musel prostě smíchy raději přemístit ven.

No nic, noc pokročila a my se přemístili dále, do starověké hospody. Dali pár škopků a po cestě domů ještě zkontrolovali poslední opilce na vernisáži. Pár jich tam ještě bylo, že Honzo … ? Krom kamene, který Lukin dotáhl domů a krásné vyhlídky ze střechy se moc neudálo. Tedy, Jana nemusela utíkat … ale to je jiný příběh.

Dobré ráno, a pak na vlak a domů ..... zbytek v dalším článku.

Děkuji za krásný víkend

Taky míváte někdy ten pocit před víkendem, kdy v hloubi duši cítíte velkou pravděpodobnost nudného víkendu? Tak to určitě znáte i poučku : „Pokud na víkend nemáte nic naplánovaného a bojíte se, že bude nuda. Nezoufejte, protože se stane něco, co víkend udělá něčím výjimečným.“ A tak nějak to bylo u mně. V pátek jsem absolutně neměl šajn, co budu o víkendu dělat. Měl jsem sice hodně věcí co bych dělat mohl, ale do ničeho se mi nechtělo. Měl jsem slušně našlápnuto na proflákaný víkend.

Pátek večer zvoní telefon a na po zvednutí slyším Jirku : „Zítra se jede na Bílou na lyže. Jedeš taky?“ Proč ne, a hned si domlouvám odvoz. Nakonec se to zvrtlo tak, že jel i otec s bráchou a tak ráno po deváté sedám za volant a jedu směr Bílá. 10:15 přijíždíme na NEPLACENÉ! parkoviště, a s Janou a Jirkou vydáváme nakoupit permice. Celodenní 450,–, na 5hodin 400,–. Více než pět hodin určitě lyžovat nebudeme, a každých 50,– se hodí :) Naskakujeme na lyže a blížíme se k 4sedačkové lanovce.

Jak jsem si vždycky říkal, že nikdy v Česku lyžovat nebudu, protože je to „nuda kopce“ a velké fronty, tak jsem změnil názor. Protože na Bílé jsou kopce dosti dlouhé, i když v tom mokrém sněhu se nelyžovalo nejlépe, ale navíc lanovka bez fronty!! Sjel jsem asi 14 jízd, za 4hodiny. Byl jsem plně spokojený, i přes tu nekvalitu sněhu, ale za to provozovatel nemůže, že pršelo v noci. Problém byl však jeden, a to dost velký.

Mám nějaké divné nohy, přesněji šlapy, a jak jsem měl stáhnuté lyžáky, těch 4hodinách mně zmáčknuté klouby, klenba a kdo co ještě neskutečně hodně bolely. Řídit jsem jakž takž mohl, a tak jsem odřídil cestu zpět. Problém byl při tankování, kdy jsem se po výstupu z auta zřítil, jak věž ze sirek, na zem. Při cestě od auta k pokladně jsem spíše místo chůze předváděl tučňáka, který se krok sun krok šine kupředu.

Ještě v autě mi volal Ivánek, jestli stíhám vlak z Ostravy do Kunčic. Těžko :) Ale, řekl jsem ať zavolá až budu doma. Příjezd domů byl klidný, ale bolestivý na moje nohy. Těch pár metrů (40cca) jsem šel tři minuty :( Prostě jsem nemohl vůbec chodit. Sprchu jsem celkem zvládl, ale do kuchyně si dojít pro jídlo už ne. Zavolal mi Ivánek, domluvili jsme se na půl sedmé na Hlavním nádraží. Akorát na vlak mně musel dovézt otec autem, protože pěšky bych tam určitě nedošel. Z hlaváku lakem do Kunčic, kde jsme byli kolem deváté. Po cestě zmizel ve třech lidech, Ivánek, Jirka a Já, půl litru Rumu. Což nebylo asi dostatečné, a tak jsme šli ještě na jedno, dvě, tři, čtyři piva :)

Ráno v osm jsem se vzbudil a měl strašnou chuť jít na kopec, avšak zbytek osazenstva tento názor se mnou nesdílela. Zvlášť, když venku panovalo peklo, převlečené za vítr s rychlostí 27 m/s. A tak jsem šel ještě spát. V jedenáct se již lidstvo umoudřilo, a my se začali chystat na výšlap. Posnídali, udělali čaj a hurá na Kněhyni. Ještě nikdy jsem nezažil abych měl tolik energie. Tam kde se normálně již zadýchávám a potím se. Problém byl však v tom, že se promítlo včerejší lyžování a boleli mně nohy. Tudíž se nešlo moc rychle. Na Kněhyni sedlo, jsme byli za 1h a 10min, a z Kunčic to je cca 700 výškových metrů převýšení. Dalších 100metrů převýšení a cca 1Km délky, bylo hodně kruté. Při zapadání po pás do sněhu a prudkém stoupání, jsme zvolily variantu jít po čtyřech. Někteří při tom vypadali jako pes, někteří jako pavouk :) Ale byl to nejlepší způsob jak se dostat nahoru a dobít Kněhyni (1257m.n.m.).


Cesta dolů trvala velmi krátkou dobu a to ze dvou důvodů. Jeden byl ten, že jsme až po Kněhyni-sedlo běželi druhý důvod, že jsme nešli po turistických značkách, ale zkratkou, které se říká „přímo dolů“ a to mimochodem taky během, nebo po prdeli či chvílemi i po břichu. Celý výšlap na Kněhyni trval přibližně 4hodiny i s celkově asi 45minutovou přestávkou. Celkové převýšení asi 900 v.m.

V zimě jsou hory kruté, ale krásné

Další stránka »