Radim kovo místečko

Začátek února byl pro mne odpočinkem od práce a sportovním nadšením do lyžování. Jak je již nějaký ten rok pro mně zvykem, jel jsem lyžovat do sousedního Slovenska na Chopok

Vyjelo se ve čtvrtek ráno abychom byly do desáté na sjezdovce a stihli se předtím ještě ubytovat. Nehorší na tom všem bylo, že jsme měli před očima jen krajinu, která je spíš specifická pro Jaro. Kdežto my jsme spíše počítali, že čím blíže Chopku, tím více bude krajina typická pro zimu. Hold dojeli jsme na ubytovnu a všude kolem byla jen tráva a sem tam se objevil kopeček sněhu, který vzdoroval vytrvalému slunci. Plni očekávání, jestli si vůbec zalyžujeme jsme vyrazili na sjezdovku. Na sjezdovce nás čekala nejen celkem velká cena skipasu (59€), ale i celkem velká souvislá vrstva sněhu (80–100cm). Co víc si lyžař může přát, než slunce, bezvětří a sníh. Pravda, nebyl velmi dobře upraven, ale i tak jsme si první den zalyžovali perfektně. Na večeři nám personál chaty uvařil velmi dobrou chuťovku a pak jsme při kapce alkoholu, bůčku a Sevilly (sušený salám) konverzovali u stolu až do 4hodiny ranní.

Budíček v 7hodin, snídaně, převléct a hurá na sjezdovku. Semišově upravený sníh vám dodá plno energie pro sjetí celé trasy najednou bez toho, abyste se museli vyhýbat lidem, moldám či ledovým deskám. V půl jedné už jsme měli všeho dost a postupně se sešli U Klobúka, kde je často naše meet point, čili místo setkání pro jakkékoliv případy. Po zvážení situace, kdy zavřeli všechny lanovky krom FISky, jsme se rozhodli akci ukončit a vrazit na chatu se osprchovat, rozloučit a vrazit domů.

Postřehy

Lanovky se pustily až ve čtvrtek, kvůli silnému větru 3dny vkuse zpět.

Lanovky se uzavřely v pátek v poledne, kvůli silnému větru.

Lze si nechat vyplatit poměrovou část za nevyužití skipasu, z důvodu zavření lanovek.

Euro zvedlo ceny, zvedl tringly a snížil trpělivost lidí (zkuste si v peněžence vylovit třeba 0,83€ za tatranku)

Ceny na Slovensku jsou už jako v Rakousku

V jednom z minulých příspěvků jsem psal o tom, že nerad chodím do kina. Nyní se situace mírně pozměnila. Nerad chodím do multikina! Malé přívětivé minikina jsou perfektním spetřením života. A proč ne multikina a minikina ano? Jestli jste četli můj minulý příspěvek, tak vám možná dochází rozdíly.

Začal jsem chodit do mini kin asi před půl rokem a zjistil jsem, že existují i něco jiného než multikina. Nepočítám ty malé kina na vesničkách. O těch jsem věděl a velmi občasně i navštívil. Ale kvalita obrazu, zvuku a všeho ostatního nepředčí ani trochu domácí pohodu. Pokud by někdo měl námět na film který je „Musíš vidět!“, tak pište do komentářů.

Kina nejsou mrtvá!

… a ne naposled.

V pátek 12.prosince jsem byl poprvé v životě od školy v divadle. Vybral jsem si dílo Sean O´Casey, Jiří Krejčík – Pension pro svobodné pány a to hlavně z důvodu toho, že film znám a tak jsem věděl co mně asi čeká. A nerad bych v divadle pak viděl nějakou hloupost. Prostě jsem chtěl mít první pocit z divadla vyloženě DOBRÝ!

Opravdu jsem si myslel, že divadlo je nudná zábava lidí co se neumí jinak bavit, jsou nudní, bojí se vlézt do lesa atd. Co se týká divadla měl jsem k němu vždycky postoj spíše ne-kladný, ale nikdy jsem ho nezavrhoval. Jen jsem neměl možnost se do divadla dostat s někým s kým by mně to bavilo i kdyby to byla nuda a abych šel sám? Tak na to jsem neměl.

Doba se mění, já se měním, lidi kolem mne se mění a já měl konečně možnost navštívit divadlo. Rozpaky jsem měl už jak jsem čekal v čajovně, než otevřou. Ale místní znalec čaje mne uvedl na správnou míru a řekl mi, že je to pátkem a úplňkem. Budiž, řeknu si a divadlo neřeším do té doby, než se objevím před vchodem a v davu čekám na otevření do sálu. Hned jak s dostanu do sálu, upadá nálada neutrálna a začínám se těšit. Vidím malý sál, kde se vejde cca. 100? lidí a na pódiu plno nachystaných rekvizit. No říkám si: „Paráda, to může být dobré. Ti herci si opravdu budou hrát a bude je to snad i bavit.“ Usedám do čvtré řady a jsem obeznámen s tím, že nejlepší je první a druhá. „Uvidíme!“, brouzdá mou myslí ve které se odehrává neskutečné zmatečno. Světla zhasli. Nic nevidím. Blik … a hra začíná. Do pódia se vkrádá pár … přesně ja to známe z filmu. Od této chvíle jsem se až do konce bavil. A to díky neskutečnému výkonu herců, vžití do děje a souhra s okolím, improvizace. Velmi dobrým rekvizitám a jejich použití herci. Také díky divákům.

Odnesl jsem si z divadla skvělý zážitek. Pro znalé : „Tak teď se Tě začnu asi opravdu bát. (výpad deštníkem do židle).“ Určitě a rád půjdu zase.

O΄Casey

Do očí tvých
černobrvých
chtěl bych já zřít
a pak zemřít

Vstal bych z mrtvých
obživnul bych
v náruči tvé
náruživé

Na základní škole by mně měli naučit kreslit (s mou vytrvalou pomocí samozřejmě). Avšak nestalo se tak. A já nyní kreslení nejen, že potřebuji ale začalo mne i trochu i bavit. Tak jeden obrázek z jednoho dopoledne.

Nejzajímavější je to, že jsem se při tom díval na film o malíři, od kterého nikdo obrazy nechtěl dokud neumřel.

Kreslení je jedno z možností vyjádření pocitů

Po poslední knize, kterou jsem přečetl se nebojím říct, ze nemůže být nic, co by se četlo hůře. „Norimberský proces“ je sice kniha plná zajímavých faktů. Ale právě ty fakta, která vyjadřují spoustu datumů a jmen, mne uspávaly, jelikož je mozek nedokázal zpracovat tak, aby si všechny zapamatoval. Jsem strašně rád, ze jsem si knihu přečetl, ale jsem stejně rád, že ji mám už „za sebou“.

Nynější kniha „Projekt Avalon“, mne zaujala už od třetí strany a to tak, že při její čtení jsem si svou vlastní blbosti, podpořenou zpožděním ČD, nechal ujet vlak. Sedím na nádraží a mam hodinu čas, než pojede vlak. Proto si čtu knihu, a sem tam se jedním okem podívám jestli na tabuli odjezdu už nesvítí můj vlak. Po době, kterou jsem v záchvatu čtení nedokázal odhadnout, mi to nedalo a pohledl nejen na tabuli, kde stále nesvítil můj vlak, ale i na to, kolik je hodin. A čtenáři, div se, bylo 12minut po odjezdu vlaku, který ani nesvítil na tabuli. Důvod byl prostý, všechny vlaky před tím, měli tak velké zpoždění, že můj se na tabuli nevešel.

Nikdy nevěř jen jednomu informačnímu kanálu!