Radim kovo místečko

Premiéra – „Fajny pořad o městě a hvězdach“ v jedinym planetariu na světě, kere je v Ostravě.

V sobotu 25. dubna v 18 hodin uvádíme premiéru pořadu v ostravském nářečí. Ostrava neni enem tak ledajake město tajak su Praha něbo Pařiš! Tu zustanětě štajfli něbo vyvředěni na každem kroku. Cum bajšpil: take laguny, jake mame v Maryjanskych Horach my, němaju ani na Tahiti něbo na Hawaju… A čas od času je nad Ostravu viděť aji Mlečna draha – kus vesmira přecpany hvězdami. Kdysi sme měli v Ostravě Drahu Ferdinandovu, vozila uhli a jak były vojny, tak kvuliva letadłum nesměla svitiť. Mlečna draha sviti furt! Tak něbuďtě shnili a přyleťtě se na ňu podivať ku nam do planetarka.

To byla oficiální anotace nově představeného pořadu v Ostravské Hvězdárně a planetáriu J. Palisy VŠB-TUO . Planetárium je sice staršího data a neoplývá nejnovějšími vymoženosti vědy a techniky, ale stále učarovává diváky svým tématem. Pokud chcete vědět něco o hvězdách určitě si zde zajděte. Pokud chcete poznat nějaké souhvězdí, je právě Fajny pořad o městě a hvězdach právě pro vás. Dovíte se nejen něco o Ostravě, a to ostravsky i spisovně, ale i o hvězdách, které vám létají nad hlavou. Naučí vás nenásilnou formou jak poznat souhvězdí a jak to s nima vlastně je. V městě plném světelného smogu hvězdy ani nezpozorujete. Ale jsou tam a jsou nádherné, je jich nepočítaně a určitě tam budou ještě nějaký ten pátek. Pokud chcete zažít něco nového a chcete trochu humoru, doporučuji si udělat čas.

Každý může mít oblíbenou svou hvězdu

Ač je mi líto, že jsme nemohl s bandou na Lysou horu , jsem přesvědčen o tom, že jsem si to v neděli nejen že vynahradil, ale spíš ještě stokrát překonal. Oč se jedná? No přece o obyčejný nedělní výšlap na Kněhyni s lidma, jenž si sem tam obyčejně do přírody vyrazí.

Začalo to nevině, ranním vstáváním v 6hodin a jako obyčejně během na vlak. Po cestě nabrat další spolucestovatele a na další počkat v hospůdce v Kunčicích pod Ondřejníkem. Před desátou se výprava odstartovala, a to že nezůstaneme v hospůdce bylo jisté. Plni elánu a s mapou z roku, ve kterém nikdo z nás ještě nežil, jsme vyrazili po žluté směr Malá stolová – rozcestí kde jsme po cestě potkali chlazené pivo (ano pivo, jenž se chladilo v korýtku pramene, kousek pod ch. Leopoldka) a tři turistky, které se občerstvovali kousek nad ch. Leopoldka. Hned jsme pochopili jejich ne moc velké nadšení před cestou dále. Jelikož pokud uvidíte procházku lesem, kde je po kolena sněhu a navíc ze stromů nad vámi prší jak taje sníh z větví, máte určitě hned o trochu nálady méně a do pokračování v cestě dál se vám moc nebude chtít.

Zvládli jsme to, přece nejsme žádné srágory a tak jsme dostoupali až na první záchytný bod, Malá stolová – rozcestí (cca. 900m.n.m.).
Zatímco jsme si mysleli, že jdeme po červené, šli jsme doopravdy po neznačené cestě, jenž nás dovedla, spíše propadajícím se sněhem utáhla, na zelenou trasu vedoucí na Tanečnice – sedlo. Byla škoda se vracet atak jsme vystoupali na Tanečnice – sedlo (1005 m.n.m.), ale i přímo na Tanečnici (1084 m.n.m.) s tím, že se vrátíme na sedlo a půjdeme pokořit konečně Kněhyni, která si zatím z nás tropí hlouposti.

Krásná procházka ale i nehorázný stoupák, převýšení 200metrů na kilometr a půl, skrz NPR Kněhyně-Čertův mlýn, až na vrchol Čertův mlýn (1206 m.n.m.).

Zde jsme s nadšením zjistili, že do vrcholu naší cesty zbývá už jen 50metrů převýšení, ale s hrůzou jsme zjistili, že nevede přímá cesta a musíme sestoupat asi 1OOmetrů výškových níž na Kněhyně – sedlo. A tady pánové a dámy začala ta nejsebevražednější akce dnešního krásného výletu. Po zvážení možností, vrátit se zpět, nebo si „kousek“ prošlapat ještě neprošlapaným po červené značce, jsme se rozhodli nedělat Vlastu a vyšlapat si cestičku k vrcholu. Dej nám prosím příště více rozumy horský duchu a nenech nás tropit takové kraviny jako je si v zimě prošlapávat cestu po svahu, kde turistické značky jsou ve výšce kotníků a každý krok znamená zabořit se po pás nebo po prsa do sněhu. Již tuším, proč sem tam musí vyrazit horská služba na záchranu bezradných lidí, protože na takové prošlapávání jsme opravdu nikdo nebyl připraven! Jelikož, jsme už vše chtěli vzdát, zůstat tam a umrznout, dodávalo nám energii jedině smích, protože tady už nic jiného nešlo vymyslet. Hysterický smích i přes po krk mokré věci a místo noh jen jakési pahýly bez života. To jediné nám dodávalo odvahu pokračovat dále a snažit se dostat z těchto bílých míst do civilizace. Představte si být po krk zapadlý ve sněhu a ve cca. 70° svahu. Nemožné jít nahoru a nemožné se ze sněhu dostat a jít dál dolů.

Nakonec jsme vše zvládly, ale na Kněhyni už nezbylo ani trochu optimismu a tak jsme přes Malá stolová – rozcestí sestoupili do Kunčic pod Ondřejníkem, kde nám ujel vlak a tak jsme zapadli v restauraci u nádraží.
Objednávka zněla : malé pivo, cola s rumem a svařák. Avšak číšník se nad slovem svařák začal smát a Janě jasně zmínil, že by musel spálit 3 balíky dřeva než by ho uvařil a možná by stihla poslední vlak. Budiž, změna je život. Objednáme si Tonic (jen za 8Kč!!). Ještě jsme si užili ve vlaku, kdy Ivánek vytáhl z chleba chomáč kočičích chlupů a tak jsme usoudili, že jí kočky. Nechci spekulovat, kolik jsme mohli celkově nastoupat, ale bojím se, že přes 1000metrů to bylo minimálně. Tfuj .. v létě ok, ale v minimálně po kolena ve sněhu, žádná sranda!

Kněhyni jsme nedobili, ale přežili jsme!

Po asi 5 hodinách spánku vstávání a chystání se na výšlap. Sbalení, cesta na vlak a jízda :) Ve vlaku jsem opravdu byl dost unavený a tak jsem usl. V Ostravě Hlavním nádraží jsem přestoupil na vlak do Kunčic pod Ondřejníkem, kde jsem vystoupil a sedl do restaurace, abych neusl při čekání na další blázny. Cesta byla pohodová, avšak pouze prvních cca 500metrů. Pak přišel nápad to vzít „delší cestou, avšak za to mnohem horší“. Po vrstevnici chodí turisté, kolmo k vrstevnicí a po pás ve sněhu chodí blázni a my.

Na vrcholu 890m.n.m proběhla menší akce „Najez se.“ a pak se už jen trapárnilo pěšky dolů, uličkami po kolena hlubokými a asi 30cm širokými. Došli jsem do Turistické chaty Ondřejník, kde jsem se decentně občerstvili, peníze dali na stůl a servírka se slovy „Však jste chodili do školy, ne?“ peníze ani nepočítala a my mohli odejít. Tomu se říká důvěra. Kdybych to věděl, tak dostala i dýško, neb jinak se celkově moc nesnažili o obsluhu zákazníků. Cesta do Frýdlant nad Ostravicí proběhla kouskama po zadku (hlavně Jana) a dorazivši do hospody (poslední skluz po zadku všech, kromě sraba Ivánka) jsme se navečeřeli a rozhodli co dál. Dokud mi ještě fungoval baterie na mobilu, našel jsem vlak 16:40 s přestupem v Ostravě-Kunčicích. Avšak po dojití na nádraží, čekající na vlak, který měl už před 5minutama přijet se ozvalo z tlampačů „Osobní vlak 3157 s odjezdem v 16:52 přijede na …. „. V tu chvíli se na mně upřeli zraky všech tří spolubojovníků co jsem to na mobilu našel za vlak v 16:40. Budiž, řekl jsem si že se stal omyl a jízdní řády se pomýlili. Nasedneme do vlaku a zjišťujeme jak s přestupem v Kunčicích, protože z toho vlaku 16:40 jsem měli jen 2minuty. Mrk na IDOS.cz a co nevidíme, měli bychom tam být stejně, jako ten vlak, který mi našel můj jízdní řád. Což je prostě technicky nemožné. Počkali jsme si na průvodčí a ptáme se, jestli nebude přestup v Kunčicích nějaký další. A proč nám IDOS řekl, že tam máme být v nemožnou dobu 17:17. Nečekali jsme odpověď „Však to je správně, vždyť my máme jen zpoždění.“. Takže vlak, který měl jet v 40 prostě na nádraží ohlásili, jako že má jet normálně v 52. Člověk se až diví co na těch Českých drahách zažije. Pak už jen zbytek cesty domů. Sprcha, teplý čaj a těšit se na další akci :)

Bez vrcholovky ani ránu, tedy krok!

Začátek února byl pro mne odpočinkem od práce a sportovním nadšením do lyžování. Jak je již nějaký ten rok pro mně zvykem, jel jsem lyžovat do sousedního Slovenska na Chopok

Vyjelo se ve čtvrtek ráno abychom byly do desáté na sjezdovce a stihli se předtím ještě ubytovat. Nehorší na tom všem bylo, že jsme měli před očima jen krajinu, která je spíš specifická pro Jaro. Kdežto my jsme spíše počítali, že čím blíže Chopku, tím více bude krajina typická pro zimu. Hold dojeli jsme na ubytovnu a všude kolem byla jen tráva a sem tam se objevil kopeček sněhu, který vzdoroval vytrvalému slunci. Plni očekávání, jestli si vůbec zalyžujeme jsme vyrazili na sjezdovku. Na sjezdovce nás čekala nejen celkem velká cena skipasu (59€), ale i celkem velká souvislá vrstva sněhu (80–100cm). Co víc si lyžař může přát, než slunce, bezvětří a sníh. Pravda, nebyl velmi dobře upraven, ale i tak jsme si první den zalyžovali perfektně. Na večeři nám personál chaty uvařil velmi dobrou chuťovku a pak jsme při kapce alkoholu, bůčku a Sevilly (sušený salám) konverzovali u stolu až do 4hodiny ranní.

Budíček v 7hodin, snídaně, převléct a hurá na sjezdovku. Semišově upravený sníh vám dodá plno energie pro sjetí celé trasy najednou bez toho, abyste se museli vyhýbat lidem, moldám či ledovým deskám. V půl jedné už jsme měli všeho dost a postupně se sešli U Klobúka, kde je často naše meet point, čili místo setkání pro jakkékoliv případy. Po zvážení situace, kdy zavřeli všechny lanovky krom FISky, jsme se rozhodli akci ukončit a vrazit na chatu se osprchovat, rozloučit a vrazit domů.

Postřehy

Lanovky se pustily až ve čtvrtek, kvůli silnému větru 3dny vkuse zpět.

Lanovky se uzavřely v pátek v poledne, kvůli silnému větru.

Lze si nechat vyplatit poměrovou část za nevyužití skipasu, z důvodu zavření lanovek.

Euro zvedlo ceny, zvedl tringly a snížil trpělivost lidí (zkuste si v peněžence vylovit třeba 0,83€ za tatranku)

Ceny na Slovensku jsou už jako v Rakousku

Po poslední knize, kterou jsem přečetl se nebojím říct, ze nemůže být nic, co by se četlo hůře. „Norimberský proces“ je sice kniha plná zajímavých faktů. Ale právě ty fakta, která vyjadřují spoustu datumů a jmen, mne uspávaly, jelikož je mozek nedokázal zpracovat tak, aby si všechny zapamatoval. Jsem strašně rád, ze jsem si knihu přečetl, ale jsem stejně rád, že ji mám už „za sebou“.

Nynější kniha „Projekt Avalon“, mne zaujala už od třetí strany a to tak, že při její čtení jsem si svou vlastní blbosti, podpořenou zpožděním ČD, nechal ujet vlak. Sedím na nádraží a mam hodinu čas, než pojede vlak. Proto si čtu knihu, a sem tam se jedním okem podívám jestli na tabuli odjezdu už nesvítí můj vlak. Po době, kterou jsem v záchvatu čtení nedokázal odhadnout, mi to nedalo a pohledl nejen na tabuli, kde stále nesvítil můj vlak, ale i na to, kolik je hodin. A čtenáři, div se, bylo 12minut po odjezdu vlaku, který ani nesvítil na tabuli. Důvod byl prostý, všechny vlaky před tím, měli tak velké zpoždění, že můj se na tabuli nevešel.

Nikdy nevěř jen jednomu informačnímu kanálu!